Podzim
2004, jen tak pri obycejne veceri dostavam od me zname a nynejsi sefky nabidku
jet se do Tanzanie podivat na jeden zdravotnicky projekt, ktery tam prave
zacina. Kdybych mel zajem, pak bych se do nej, pokud budou mistni souhlasit,
mohl i na par mesicu zapojit. Rikam "wow" a koukam do talire. Mam
preci uz asi pul roku plan, ze stravim
tak 2 roky v nejake rozvojove zemi. Souhlasim a za 10 dnu jsem na letisti. Muj
prvni let v zivote a hned tak daleko. Prilet, Dar es Salaam, pozde vecer. Ceka
me ma somalska, ted uz byvala sefka s manzelem. Obrovske vedro a vlhkost, to si
Evropan neumi predstavit. Ubytovavam se u nich, v mistnosti jen s posteli.
Vsude vriskaji netopyri, dusno jako blazen, nejde spat.. dal bych si pivo, ale
jsem u muslimu. Rano v pet me denne budi modlitby (rikam jim narky), ktere se
okolim nesou z nedaleke mesity. Spanek spise pripomina blouzneni. Je mi v tehle
cizi kulture uzko a smutno. Par dnu ve meste, schuzky s pripadnymi kolegy, mluvim
spatne anglicky, neznam zdravotnicke terminy, s vypocetni technikou umim jen
omezene. Jsem ale predstaven jako odbornik na pocitace. Citim se trapne, nikoho
neznam a jsem jako dite.
Za par dnu
odjizdi auto projektu na jih do Mtwary, kde projekt bude probihat. Je to asi 500 km, ale zpevnena silnice je jen
z male casti. Cesta
trva kolem 16 hodin, pet lidi v malem dzipu, cely den se neji, jsme zapraseni,
unaveni. Prijizdime, otviraji
domecek projektu, chce se mi kricet. Tohle je vyzkum zastreseny WHO? Ja blahovy jsem
si predstavoval cistou bilou nemocnici a u ni krasny patrovy barak se
samolepkou WHO na dverich. Realita byla strasna,
byla to takova budka, se vsim vsudy ne vice nez 40m2. Prostor rozdeleny do 3 mistnosti, zachodu (diry do zeme) a kuchynky (cerne). Rikaji mi,
ze spim tady, mistnost max. tak 3x3m, dve postele, jinak zadne misto. Za spolubydliciho jsem vyfasoval ridice. Rikaji, chces si dat sprchu? Stastne souhlasim.. ukazuji na
zachod. Coze? A kde je ta sprcha?
Ukazuji na kybl a diru. Je tu desny svincik, nadelano od krys, pavouci site,
par mesicu nikdo ve vnitr nebyl. Mazu pro pivo a piju jedno za druhym, bez toho
se spat neda. Lariam mi bouri mozek, pisu smutne sms a zacinam s denikem "sebevrahovym".. Za par dnu dostavam horecku, ale malarie se
nepotvrzuje.
Pres den cesty do vesnic, valim oci, bavi me
to, fotim. Vecer piva, smazena koza a na kute. Pak, v sobotu, to prehanim a vypiju devet Kilimandzar (samoser) a spanek
je opravdu divoky. Budim se ve ctyri, je mi desne zle a mam napuchlou ruku, v moskytiere
je se mnou kamaradka hnusna moucha se sosakem dlouhym jako jehla. Zabijim ji,
mam vseho pokrk. Nemuzu spat, ridic slastne oddychuje. Kradu se pryc z toho baraku a nechci se uz
nikdy vratit. Jdu na plaz a cekam na vychod slunce, jsem uplne na dne. Uvedomuju si, ze to proste nedam. Cely zivot se nekam
zenu a najednou jsem to nasel, hranice, muj limit.. je to vlastne dobre, muzu
spokojene zpet domu a rict, ze jsem srac a smirit se s tim. Trochu se mi
ulevuje, ano, tak to bude, tu lasku tam doma neztratis, vratis se k ni, najdes
obycejnou praci a budes se tesit z tech par fotek, ktere si tam dole na hranici
s Mozambikem udelal.
Najednou slysim zpev, je to podobne Mozartovu
Requiem, Kyrie Eleison.. jdu za tim, je asi sest rano. Dochazim ke omselemu kostelu, je nedele a radove sestry vitaji den. Sedam si na prdel a brecim. Brecim az do
zacatku mse a prorvu ji celou. Sedim vzadu, aby to nikdo nevidel. Nerozumim
ani slovu, nevim co se ma a nema delat, ale narvany katolicky kostel mi ukazuje
cestu. Krizuju se jako oni, klekam a porad o neco prosim Boha. Nebrecim kvuli
tomu, ze lituju sam sebe, je to kvuli tem ostatnim lidem, kteri tu dokazi byt
stastni. Take vidim ty starsi radove sestry z Evropy. Vypadaji stastne, predstavuju si kolik
trapeni musely v zivote zazit. Vse prezily a ted se tu, na konci sveta, raduji z
prijimani Kristova tela.
Z kostela jsem
sel uz v pohode. Byl jsem rozhodly, ze to vzdam. Zavolal jsem sefce a
oznamil ji ze to nedam, ale ze si o tom vice popovidame az v Evrope. Rekla at okamzite
vysadim Lariam.
Po tydnu v Evrope jsem sve
rozhodnuti zmenil a rozhodl se, ze to musim vydrzet i kdybych to mel zaplatit
zivotem. Se sefkou jsme se dohodli na trech mesicich. Nikdy bych si v budoucnu neodpustil, ze jsem
si vybral tu lehci cestu. Do Mtwary jsem se vratil v lednu 2005 a s par prestavkami
pobyl do konce projektu, brezna 2007.
A tak tu zas po pul roce sedim, jim ve zdejsi nemocnicni kantyne polevku s plackami chapati a uz se jen usmivam. Hranice se posunuly zase nekam o kus dal.