Letiste v Lisabonu,
prijemne misto, ale ne v patek mezi osmou a devatou ranni. Proc? Protoze odleta
letadlo smer Guinee Bissau, z Evropy jediny pravidelny spoj. Uz po druhe mam na
vlas stejnou zkusenost, ihned jak se priblizite k fronte na check-in pro tento
let, tak vas nekdo ze zadu okoukne,
prifari a tuli se. Neumim jazyk, tak vzdy blbe koukam a vim, ze ho
zase neodmitnu. Letecka spolecnost TAP Portugal, ktera linku provozuje, dela
jednu velkou chybu, dovoluje svym pasazerum neomezeny pocet zavazadel az do
celkove vahy 40kg. To je pricinou toho, ze se letet vyplati i jen pro ucel
obchodu. Tak je 80% cestujicich neuveritelne precpano, jsou ovenceni ruznymi
taskami, ve kterych jsou laptopy a DVD prehravace. Kufry maji nacpane
oblecenim, je to lehci. Kazdy prichazi alespon s kily padesati a pak se snazi
chudaky za prepazkami premlouvat ci uplatit. Na jejich neoblomnost doplaceji
cestujujici jako jsem ja.. ma jedna mensi taska a ruksak s notebookem se mi na
prani do obrovskych rozmeru nenafouknou a tak jsem ihned tercem letistniho
pratelstvi.. jako devka na rohu, jen za to nic nedostanu.
Davam se hned prvnimu zakaznikovi (abych to mel uz za sebou)
a jeho 4 kufrum umne zabalenym do folie. Chlap vypada docela slusne a zbytecne
se mnou nekomunikuje, nemelo by to smysl. Vidi mou stribrnou zakaznickou kartu
a libuje si v pridane kilo-hodnote. Chapu jeho taktiku. Ten minule mi dal jen
tasky a sel si po svych, tenhle si chce hrat na dobre pratele, aby to vypadalo,
ze cestujeme spolu a proto by nam mohli spise odpustit i neco nad 80kg. Zkousi
to, ale pani za prepazkou nas ma prectene nepovoli ani kilo navic, mam radost,
chlap musi solit Eura. Me minule zkusenosti mi rikaji, ze jsem za vodou, mam to
zkrku a ted si pujdu nekam v klidu za kafem a internetem, mohl bych vlastne
zkusit i salonek a dostat to vsechno zadarmo. Tesim se, ale predcasne..
Nejdrive me chyta mladik a nuti mi neco maleho, dukladne zabaleneho. Zoufale se
ohlizim, proc tu kurna nekoho nepostavi, aby nekam tyhle vometaky vodprejsknul?
Chci se ho zbavit a strkam to do batohu, jeste v posledni chvili na to pise
neco jako Maria Gomesiana a nejake cislo.
Tuto mou vadu srdce vidi skupina lidi, ktera ma ve svem
stredu kmeta oveseneho batohem, velkou taskou, brasnou a mensimi igelitkami
(jaka iluze lehkosti!) – je jiz odbaven, jeho hlavni zavazadla jsou jiz na
pase. Hnedle jsem v jejich kole, rozumim, chteji, abych dedovi pomohl na ceste
do letadla.. jsem nervozni, ale opet a zase.. co mam kurna delat? Tak ty igelitky (cca 15kg?) a brasnu capnu, neohlizim se na tatku a proste jdu. On za mnou
cupita a ani nemuknem nestacil se asi ani rozloucit. Cekame frontu na bezpecnostni kontrolu, je nekonecna,
ruce me boli, jsem na svoji blbost pekne nastvanej. Rikam si, ze v tom ted najdou neco
nelegalniho a ja se zblaznim. Deda je
uplne mimo, asi jeste neletel nebo co, porad mu neco pada a zdrzuje. Nedokaze
ani tu svou veletasku vyhoupnout na pas k tomu rentgenu. Pomaham, prochazim a
cekam a cekam.. Muzi v cernem chteli tu jeho tasku otevrit, vysledek predcil me
ocekavani.. obleceni uvnitr snad bylo vakuove ztlaceno, nebot se po otevreni
nafouklo, doslova hrnecku var. Deda si s tim nevedel rady, byl uplne zmateny a venoval
se svemu zamecku, ktery se mu nejak zasekl. Ten mu vsak byl na nic, nebot taska
se zdaleka nezdala zavrenihodna. Zase ho zachranuju, tlacim na viko a on rve
zip. Po par minutach poceni se to povedlo, co bude probuh dal? Deda se zase
venuje zamecku. Beru mu ho z ruky a zjistuju problem… "vono je to rozbity".
Uvedomuji
si, ze nemam doblad o svem zavazadle. V tom zmatku mi ho budto nedali a nebo mi
ho vzal ten "pritel". Snad to nejak v Bissau zvladnu, jsou tam
prisni, hlavne kvuli tem obchodnikum a stovkam zavazadel.
Deda cupita
za mnou, vi, ze otravuje, tak je zticha. Dostavame se az k pasove kontrole,
solidarne si s "kolegou" stoupam do daleko delsi fronty cestujicich bez EU pasu.
Je nekonecna, pred nama stoji mladik se sesti taskami kolem krku a jeste v ruce
drzi CD prehravac. Smeje se
mi, jasne vidi, ze jsem obet takoveho jako je on. Nakonec stihame, uz nas ale skoro
hlasi. Nahaneji nas k autobusum, ja lezu do prazdnejsiho vzadu, deda me nevidi
a vbehava do jineho.. mam
pokoj, ale jeho tasky stale mam. Nechavaji nas stat desitky minut, zdejsi
kolorit. Nakonec jedeme, prijizdime ke letadlu a vidim na ranveji zmateneho kmeta,
ktery me ocividne hleda, prijel o autobus driv. Urcite se uz bal, ze ztratil
ten svuj kazetak nebo co v ty brasne mel. Vse pro nej dobre dopadlo, jdeme do
letadla, doprovazim ho k jeho sedadlu a jeho veci mu davam do prihradky nad
nim. Vim, ze mu uz nepomuzu, sedi daleko ode me a mam ho pokrk.
Zbytek sel, nebudu to natahovat. Nakonec se mi s pomoci cloveka, za kterym
jsem jel, podarilo uchlacholit v Bissau lidi co kontroluji zavazadla, ze je taska
opravdu ma. Jel jsem se ubytovat, vecer vybaluju a co nenajdu… tajemny balicek…