Uganda je ma oblibena africka zeme. Ackoliv je pro Evropana povetsinou symbolem nejvetsi chudoby, neni tomu tak. Nechci rikat, ze se zde citite jako ve Svycarsku, ale zeme je alespon oproti Jizni Tanzanii po cely rok zelena, dosti tu prsi a kdo ma ruce a motyku, hlady netrpi. Aby take ne, jsme o nejakych tisic kilometru severneji blize rovniku a pohybujeme se na hranici destnych pralesu. Na severu zeme najdeme slavne horske gorily *(viz komentar pod clankem), ktere jsou spolu s pramenem Nilu asi nejvetsi lakadlem pro turisty. Ugande prezdivam bananova zeme (bez narazky na Marqueze), nebot je tato plodina zdrojem obzivy pro veskere obyvatelstvo. Mistni nejrozsirenejsi jidlo zvane matoke se pripravuje sparenim plantain a trochu pripomina bramborovou kasi. Ugandane radi kombinuji ruzne druhy jidel, zrovna vcera jsem jich dostal v jednom provincnim meste na talir sest druhu (omacku s dusenym hovezim, vareny koren kasavy, burakovou omacku, matoke, dusene zeli a ryzi). Jelikoz matoke znamena v mistnim luganda jazyku (jednim z cca 60 uzivanych jazyku v sestadvaceti milionove Ugande) jidlo, tedy neco jako zaklad, muze se stat, ze i pri podobnem vyberu ale nepritomnosti matoke host odchazi s tim, ze dnes zadne jidlo nemaji..
Jsme v regionu Mubende. Mensi mesto, necelych 150 kilometru severozapadne od hlavniho mesta Kampaly. Prijizdime ukoncit rozsahly projekt zkoumajici zpusob, jak dostat velmi uciny antimalaricky lek, rektalni Artesunate, k lidem, kteri ho potrebuji nejvice, tedy k detem vesnicanu zijicich daleko od zdravotnich zarizeni. Pote, co se nedavno dokazalo, ze vyrazne snizuje umrtnost, byl dalsim krokem projekt zamerujici se na jeho nasazeni do normalniho zivota, podminek, ve kterych se umira. Zde v Ugande byli vyskoleni distributori v 81 vesnicich a zkoumalo se, jak na pritomnost leku reaguje komunita (pocet pouziti oproti poctu nemocnych; pocet umrti; pocet vyslysenych doporuceni k navsteve zdravotniho strediska pro doleceni malarie – lek samotny slouzi jen jako prvni pomoc a u opravdu vazne nemocnych prodluzuje zivot o dobu nutnou k navsteve nemocnice a tim k moznosti napr. transfuze krve; pocet rodicu, kteri jdou s ditetem radeji k lidovemu leciteli a dalsi dulezita data). Vse se deje pod patronaci Svetove zdravotnicke organizace (WHO), resp. jeji tropicke podjednotky Tropical Desease Research (WHO-TDR), rektalni Artesunate je jeden z mala leku, ktere tato skupina sama vyvynula a vede jiz sedmy rok vyzkumu v Africe a Asii.
Setkavavam se se skupinou asi triceti lidi, povetsinou distributoru z jedne casti kraje. Projekt konci, bereme od nich leky zpet a poslouchame jejich narky. Neda se vsak nic delat, vyzkum je vyzkum. Vse se musi peclive prepocitat, nebot jedna z veci, ktere nas zajimaji, je, zda distributori lek nezneuzivaji a kdyz, tak ktera skupina vice. Dalsi krok je na ugandske vlade a donatorech, kteri leky s nejvetsi pravdepodobnosti zafinancuji pro vsechny zeme, ktere o ne budou mit zajem. Pri pozdejsi navsteve nemocnice v Mubende se od jedne zdravotnice dozvidame, ze v miste naseho zitrejsiho setkani dnes probihaly boje, armada zde zasahuje proti skupine povstalcu, nejspise patrici pod kridla slavnych ugandskych teroristu, skupiny NRA (National Resistance Army – *viz komentar pod clankem) , ktera pry s oblibou unasi deti a urezavaji zajatcum nosy a usi. Jak upresnuje kolega Joseph, problemy jsou zde od vyhlaseni samostatnosti a olej do ohne nalil hlavne slavny mistni kanibalsky vladce Idi Amin, ktery si podle vseho uchovaval maso svych protivniku v lednicich, snedl jednu z jeho zen a srdce sveho syna. To mu, jak pise Paul Johnson v jeho Dejinach 20. stoleti, doporucil saman, ktereho nechal letecky dopravit az z konzskeho Stanleyvillu. Kolegyne Brenda pridava historku s lekarem, ktery pry byl v Idiho ocich tak vzdelany a chytry, ze ho sam ritualne zabil a snedl jeho mozek.
Rano konzultujeme situaci v miste nasi navstevy s policii, je tam pry klid. Behem setkani s distributory RA prijizdi bezpecnostni urednik a vyuziva moznosti, ze se na jednom miste setkali lide z 26 vesnic a vysvetluje situaci. Rebelove jsou ukryti v pralese, prepadavaji vesnice, kradou jidlo a dobytek. Ugandska armada zakazala v mnoha vesnicich jakykoliv pohyb pod hrozbou zastreleni a doufa, ze tak partizany lepe odhali. Ti vsak vesnicany dezinformovali a radi jim, aby se vydali na cestu do provincniho mesta za ucelem duleziteho setkani. Kdo naleti, muze byt omylem oznacen za rebela, ci hrozi, ze mu bude vykraden pribytek.
Cestou do Kampaly se jeste zastavujeme v mubendske nemocnici a navstevujeme pediatricke oddeleni. Po dvou letech ve spitalu na pomezi mezi Tanzanii a Mozambikem jsem si myslel, ze me uz nic neprekvapi, ale neni to tak. Mistnost o rozmeru 5×10 metru je preplnena detskymi postelemi a na vetsine z nich jsou marodi dva. U nich se mackaji rodice a po prichodu neohlasene navstevy vsichni ztichnou, jen deti breci dal. Citim, jak moc se na me upinaji jejich pohledy, je mi jasne, ze si vsechny mysli, ze prisel bily spasitel a pouhym dotykem vyleci jejich deti. Ackoliv nejsem doktor, snazim se projevit zajem, ale nemel jsem to delat. Matky, myslice, ze zachranim drive toho, kdo je na tom hur, zacinaji odkryvat sve umirajici ratolesti a ten pohled bych opravdu nikomu nepral.
V Ugande je opravdu nedostatek leku, neni to proto, ze by svet ty zakladni neposkytoval (ci spise penize na jejich nakup), ale bohuzel statni masinerie, korupce a nezajem pusobi, ze se jich dostatek najdete maximalne v nemocnicich vetsich mest. Dalsim problemem je obrovska korupce primo mezi doktory, coz je achilova pata cele subsaharske Afriky. Drive se v Ugande za zdravotni peci, leky platila urcita primerena castka a doktorum z toho pry neco kaplo. To je vice ci mene motivovalo k tomu, aby se o sve pacienty starali. Nyni, kdy hlavne kvuli volbam, vlada zavedla bezplatnou zdravotni peci, se situace zhorsila. Doktori, ac take pod hypokratovou prisahou, casto leci jen ty, kteri jim neco strci do kapsy (za transfuzi krve si pry vesnicane musi pripravit i 30.000 Ugandskych silinku = cca 18 USD). Vse vsak souvisi se vsim; nedostatek mensich zdravotnich zarizeni hluboko v busi a leku v nich zpusobuje, ze je v nemocnicich naval, leky take nestaci, personal je demotivovany protoze se k nim vetsinou dostavaji pripady, kterym jiz neni pomoci.
Dalo by se pokracovat do nekonecna, na problemy Afriky neexistuje jednoduchy lek, casto zoufam a neverim, ze je vubec realne nejchudsim lidem ulevit. Cestou zpet do Kampaly drimam, tesim se na sprchu a veceri. Zitra odjizdim zpet do Tanzanie a za par tydnu bych se mel vydat do Zambie, stejna prace, projekt a bida.